Nemoc, únava a jak to bude dál

5. února 2015 v 12:51 | Elinda |  Něco z mého života
Ahojky!
Dnešní článek bych chtěla věnovat mé osobě a tomu, co teď momentálně zažívám a řeším.
Asi tu situaci se školou nemůžu nechat jen tak otevřenou, když už jsem vám sem o ní psala. To by ode mě nebylo pěkný a já stejně chci, abyste o tom věděli.

Připomene si jednu úžasnou jáhlovku a nutellou, banánem a mandlemi, kterou teď sakra zanedbávám. Stejně jako ovesnou, obě dvě jsem neměla už několik týdnů (přeslazená instantní se nedá počítat).


Začneme nemocí. Asi už víte, že od minulého pátku mi není úplně nejlíp. Začalo to velkou nevolností a motorovkou v hlavě a postupně to přešlo v nehezký dráždivý kašel. Vůbec se to nelepší a já jsem z toho hrozně smutná. Jsem strašně unavená, slabá jako moucha a celý den se příšerně nudím. Ale abych si třeba sedla a udělala něco do školy, to samozřejmě nepřichází v úvahu. Takže celej den jen sedím v křesle pod peřinkou s notebookem na klíně a u toho mám puštěnou televizi. Občas si zajdu udělat něco k snědku, někdy se zdržím v kuchyni a vyluštím nějakou křížovku. Ale jinak se hrozně nudím. Někdy se mi kašlat třeba vůbec nechce, ale někdy mě v tom krku něco tak strašně svědí, že chytám příšerné záchvaty a občas mám pocit, že se udusím. Nejhorší je to vleže. To kašlu pořád, takže v noci toho moc nenaspím. Proto jsem přes den hrozně vyčerpaná.
Už bych se chtěla konečně uzdravit, ale nevypadá to. Asi budu doma ještě celý týden. No bezva. Ne, že bych tolik toužila jít do školy, ale věřte mi, že shánět si poznámky a zjišťovat písemky od spolužáků, je neuvěřitelně těžký. Aby taky ne, když oni nic neví. Nic si nepíšou, nic je nezajímá. A když už najdu někoho, kdo si náhodou všechno (doufejme) zapsal, tak škrábe, jako kdyby psal nohou. Posledně jsem si jednu stránku přepisovala skoro 2 hodiny až někdy do půlnoci, protože ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem ten škrabopis vyluštit.
Do školy chci taky proto, že u učitelek si nikdy nemůžu být jistá, jestli mi dají dopsat písemky nebo ne. Jednou jsem věděla, že se psala písemka, tak jsem se to šrotila jako idiot a bum, žádnou písemku jsem nedopisovala. Podruhé jsem zase byla s učitelkou domluvená, že si jí napíšu, jenže ona na to samozřejmě zapomněla. Věřte mi, že jsem měla chuť se normálně přihlásit a připomenout se jí (jak bylo na základce naprosto normální), ale po chvilce váhání jsem tu ruku nechala dole a smířila se s tím, že jsem tomu učení věnovala tolik času úplně zbytečně. Nemám zájem o to, aby si o mě ve tříde ještě šuškali o tom, jaká jsem šprtka. Už takhle nechápou, jak můžu mít na vysvědčení jen jednu dvojku.
Další důvod, proč už chci být konečně zdravá je cvičení! Tak strašně moc mi to chybí. Chce se mi skoro až brečet, když se koukám na zpocenou ségru, jak společně s Christin Salus (s mojí Christine Salus!!! :3) funí a trpí a oběma jim závidím. Taky chci být zpocená a funět a trpět. Stýská se mi po tom. Klidně zvládnu necvičit týden, ale pak už začínám být nervózní. A já necvičím už skoro 2 týdny. Hrozně se těším, až se konečně uzdravím a budu moct vyzkoušet tu krásnou fialovou podložku na cvičení, kterou jsem dostala za vysvědčení.
Asi nebude lehké s tím zase začít. Budu muset začínat pomalu a opatrně, abych to vůbec zvládla. Ale zase se vypracuju a věřím, že za chvilku už si zase budu spokojeně HIITovat :D
Mám teď pořád pocit, že jsem přibrala, i když to není pravda. Naopak, maličko jsem zhubla, protože jsem nejedla tolik, jako jindy. Ale stejně se necítím dobře, když necvičím. Prostě si připadám nějaká vykynutější :D Hlavně je mi líto mého bříška. Po Vánocích jsem se do cvičení opravdu opřela a to břicho konečně začínalo vypadat dobře. Jenže teď se mi zdá, že i ty mini svalíky, které se tam objevily, jsou pryč. Vím, že za necelé 2 týdny si jen tak zmizet nemůžou, ale já je tam prostě najednou nevidím. Tak doufám, že se mi to jen zdá a až zase začnu posilovat, opět se objeví v celé své kráse :D Už aby to bylo. Achjo, vážně se mo těším, až se všechno vrátí do normálu a já budu moct začít zase jíst mega porcičky. Ne, že bych teď snad jedla nějak extra málo, ale přece jen, nemám žádný výdej, tudíž nemám potřebu si na talíř naložit tak jako dřív. A dokonce už ani nechlemtám před jídlem tolik vody, jak jsem to dělávala. Ale stejně se cítím skoro permanentně sytá. Fakt už nutně potřebuju být zdravá. Na druhou stranu...Menstruace? Teď máš jedinečnou možnost mě zase začít navštěvovat, protože se celý den jen válím, veškerý můj pohyb je, že si dojdu na záchod nebo se najíst, a Alchemilku poctivě piju jako divá (až mi z ní začíná být špatně :D). Takže už mě laskavě přestaň štvát a koukej konečně naklusat!

A teď něco k mému psychickému stavu. Minulý týden jsem byla od úterka doma a spřádala plány, jak bych to všechno mamce měla říct. Párkrát jsem si pobrečela a pořád měnila rozhodnutí. V jednu chvíli už jsem se na to chystala a pak jsem to radši nechala být. Ale ve středu večer už se to prostě nedalo. Ale já měla strach. Nevěděla jsem, jak správně formulovat věty a jak to mamce co nejlíp vysvětlit. Potřebovala jsem si promyslet, co všechno jí řeknu, ale bála jsem se, jak to celé dopadně. A pak mě napadlo geniální řešení. Napíšu jí dopis! Tenhle nápad se mi obzvlášť zamlouval. A tak jsem zasedla ke stolu a začala psát. Neubránila jsem se několika slzičkám které mi trošku rozmáčely pár slov, ale přečíst se to naštěstí dalo. Když jsem ho dopsala, vložila jsem ho do obálky a odnesla mamince. Hodně se divila, že jí dávám dopis a tvářila se trošku vyděšeně. Asi měla strach z toho, co se tam dočte. Požádala jsem jí, ať o tom nikomu neříká a ať ho v žádném případě nikomu jinému nedává číst. Slíbila mi to a řekla, že si o tom promluvíme ráno. Naschvál jsem j ho dávala asi v 10 večer.
Zalezla jsem si do postýlky a ještě chvilku si četla. Byla jsem hrozně nervózní. Říkala jsem si: "teď to asi čte" a představovala si, jak na to asi reaguje. Potom se ozval můj mobil. Přišla smska. Když jsem si jí přečetla, tak jsem se dojetím znovu rozbrečela. Maminka mi napsala, že už si ho přečetla, že nechápe, proč jsem jí nic neřekla a že prý si u toho pobrečela. Psala, že dochodím prvák a potom změním školu. Všechno má prý řešení.
V tu chvíli jsem se cítila šťastná. V tu chvíli jsem věřila, že by všechno mohlo být zase dobrý. Že bych mohla být zase se svým životem spokojená.
Ráno jsem byla mírně nervózní, když jsem se měla setkat s mamkou. Ale všechno proběhlo v pořádku. Jen mi říkala, že jí moc líto, že se mi tam nelíbí, protože jí připadalo, že je to pěkná škola a že prý měla radost, že jsme našly nějakou, která je tak blízko a navíc s oborem, který mě baví. Trošku jsme o tom mluvili a ona mi řekla, ať kouknu na internet na nějaké školy.
A já, když jsem to udělala, jsem si uvědomila, že je všechno v háji. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou možnost. Nemám kam jít. Žádná škola v okolí, kam bych mohla dojíždět a která by se mi aspoň trošku líbila, tady není. Ale to není největší problém. Já bych si dokázala vybrat, i kdyby to měl být úplně jiný obor. Jde o to, že bych nejspíš musela znovu od prváku, protože mi na téhle škole vypadlo několik předmětů a něktré mám zase hrozně málo, takže z nich stejně skoro nic neumím. Tudíž jsem spoustu věcí úplně zapomněla a když přejdu na nějakou školu a tam mi najednou přibyde tolik předmětů, tak si nejsem jistá, jestli to zvládnu.
I mamka se pak koukala na internet a sama říkala, že nemám skoro žádné možnosti. Ten pocit štěstí, který jsem měla večer předtím, stejně rychle odešel jako přišel. Bylo mi snad ještě hůř. Já jsem věděla, že to nemá řešení. Věděla jsem, že neexistuje škola, na kterou bych mohla dojíždět (když pominu gympl, ale dostat se na něj fakt nemám šanci), jen jsem si to nechtěla připustit. Ale v hloubi duše jsem věděla, že tohle všechno se nevyřeší.
Takže mamka řekla, že teda zkusíme něco najít a že já si zatím zkusím ve své škole zvykat. Jenže já si tam nechci zvykat.
Ale nepřichází v úvahu, abych byla na intru, protože to už by mě položilo úplně. To bych opravdu nezvládla.
Před pár dny mi mamka navrhla, že bych mohla chodit k psycholožce. Že by mi možná pomola tu školu přijmout. Samozřejmě jsem řekla, že jo. Vždyť nemám co ztratit a jestli mi to pomůže, bude to jenom dobře. Mám tam jít ale až za 2 týdny, tak doufám, že mi do té doby úplně nehrábne. Prý jí mám dát přečíst i ten dopis. Mám z toho trochu strach, ale zároveň jsem ráda, že budu moct někomu popsat svoje pocity a tak.
Jinak se pořád cítím hrozně. V podstatě žádná změna, až na to, že teď už to mamka ví. A já se psychicky připravuju na to, že příští týden už půjdu normálně do školy a mám strach z toho, že se mi zase vrátí ten odpornej pocit úzkosti, kterej teď v poslední době mívám ve škole hodně často. Bojím se toho pocitu fakt hodně. Nenávidím ho.Dělá ze mě blázna a já přece blázen nejsem.
Ptala jsem se mamky, jestli si to myslí a ona se zasmála a řekla, že doufá, že ne. Tak uvidíme, jaký názor na to všechno bude mít ta psycholožka. Už abych k ní mohla jít. Předpokládám, že se asi budu klepat strachy a zuby nehty tam budu odmítat jít. Ale snad to nakonec dobře dopadne a pomůže mi. Protože ona už je v podstatě moje jediná naděje.
Je pravda, že v hlavě se mi honí ještě pár nápadů, jak by se to celé dalo vyřešit. Ale to jsou spíš takové bláhové a téměř neuskutečnitelné myšlenky. Ale třeba, kdo ví...
O tom ale už jindy.
Tímhle článkem bych chtěla tu situaci zatím uzavřít a napsat vám až po mé návštěvě u psycholožky, jestli vás to bude zajímat. Nemám kamarádku, které bych popsala, jak to všechno probíhalo a doma se mi o tom moc mluvit nechce. Ale někomu se svěřit bych potřebovala, takže pokud by vám to nevadilo, vylila bych si tady své dětské zmatené srdéčko :D
Děkuji vám všem, co mě podporujete a věříte mi, že to zvládnu a zase začnu normálně žít. Moc si vážím takových lidí, jako jste vy a opravdu nechápu, proč někdo takový nemůže chodit k nám do školy. Nebo proč někdo takový nemůže bydlet vedle v domě. Tak nevím, jestli mám na lidi smůlu, že nikdy nenajdu ty se stejnými zájmy, anebo vyzařuju nějakou divnou energií, která všechny zastraší.
Ale to už by vyšlo na další samostatný článek a to už by se nikomu číst určitě nechtělo. Minimálně mě :D A navíc tenhle blog vůbec nemá být o depresích a škole. Tenhle blog má být o tom, že v té škole nejsme a že si užíváme sport a jídlo a jsme zdraví a šťastní. Chci, aby takový byl. Abyste sem rádi chodili a aby vás moje články bavili (to bys ale napřed musela napsat něco zajímavýho a inteligentního, ty cvoku :D).
Mějte se tedy zatím pěkně. Užívejte si jídlo a cvičení (já budu tiše závidět :D) a snažte se na všem hledat to pěkné (sama to nedělám, ale rad mám na rozdávání, že jo :D) a být se sebou a celým svým životem spokojený :))
Jestli jste tenhle mega dlouhý (a přiznejme si to, i mega nudný :D) článek dočetli, tak vám moc děkuju a smekám svůj neviditelný klobouček s kytičkou :D
Už se s vámi opravdu loučím a přeju hezký zbýtek týdne, především ten víkend ať stojí za to :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MissNothing MissNothing | Web | 5. února 2015 v 15:29 | Reagovat

Článek není ani dlouhý ani nudný, je prostě o tvých pocitech a ty to v podstatě samy píší, už jen to jej činí zajímavým.
Abych byla upřímná, stává se mi, že když je toho na mě moc, moc vjemů, psychicky je už nezvládám a pak mé tělo začne vysílat signály - a to pěkně nepříjemné. Třeba v podobě bolesti břicha, točením hlavy,... je milion různých způsobů, nežádám se o ně a stejně trpím (poslední dny to třeba mám a jen se modlím, aby už to přešlo!). Tak si tak říkám, zda nemůžeš být vyčerpaná a nemocná už taky z toho všeho? Školy, samoty, nepochopení, teď i nedostatku pohybu? Já taky začnu chodit k psycholožce, chce to odvahu a odhodlání, neřekne mi, co a jak mám dělat, ale myslím, že mi nastíní mé možnost, naučí mě se potýkat se situacemi okolo. A v to teď tak nějak vkládám naděje...
Moc Ti přeji, aby jsi našla školu, kterou bys chtěla dělat ráda, aby měla tu možnost! Je paráda, že Tě mamka tak vyslechla a pochopila, je to opravdu úžasné, záleží jí na tobě a má Tě ráda, a to je nádherné :) Teď je důležité věřit, popřemýšlet nad možnostma.. Kdybys cokoli potřebovala, třeba se jen vypovídat, jsem Tu. Nejsem psycholog, nejsem odborník, neznáme se... ale jsem tu ráda pro ostatní! :) Takže kdybys chtěla, potřebovala... worldaroundmissnothing@seznam.cz ..Piš klidně slohovky nebo celou knihu! Jak bude potřeba.. :)

worldaroundmissnothing.blogspot.cz

2 Lucy1616 Lucy1616 | Web | 5. února 2015 v 20:50 | Reagovat

Doufám, že už se brzo uzdravíš a budeš moct cvičit :) Věřím, že to je utrpení, taky nesnáším když nemůžu nic dělat.
A s tou školou ti nezbyde nic jiného než si zvyknout nebo ji fakt změnit :)
Jsem zvědavá, co ti řekne ta psycholožka :)

3 Verča B. Verča B. | Web | 7. února 2015 v 13:31 | Reagovat

S těma testama tp mám stejně, raději držím pusu než abych to  psala i přes to, že jsem se na to třeba čistě náhodou učila. Ale nemyslím si, že by si tvoji spolužáci mysleli, že jsi šprtka. Navíc, jsi šikula, jedna dvojka na vízo? Blahopřeji :-)

4 Šárka Šárka | E-mail | 8. února 2015 v 9:24 | Reagovat

Pocity úzkosti ve škole. Nesmyslnost, nenávist a ztrátu vlastní osobnosti kdykoliv vejdu do těch dveří... Jo, tohle mám každej den už více než rok a půl. Někdy je to strašný, jindy se t docela dá. Člověk si zvykne a otupí. Nejhorší je, že jsem tedhy v 9. třídě na tu školu hrozně chtěla. V prváku jsem si moc neuvědomovala, co se děje a všechno pro mě bylo nové a nijak jsem to neřešila. V druháku jsem si postupně začínala uvědomovat, jak k ničemu to tam je a že je něco špatně. Ve třeťáku se moje averze velmi silně rozvinula, ale už bylo prostě pozdě na to přejít na jinou školu a hlavně kam. Gympl, jako gympl. Stejná zhovadilost všude. Vylezeš a nic neumíš, jen můžeš pokračovat na školu, na kterou se kvůli průměru stejně nedostaneš, protože před tebou budou lidi z lehčích škol, co třeba dělali něco, co je baví a měli lepší průměr. Jasně, kdybych se snažila, mohla bych mít jedničky, ale prostě na to nemám sílu. Nevidím v tom smysl, totálně ne. Navíc už je stejně pozdě. Teď v půlce posledního ročníku se mi rozpadnul sen o vysněné škole právě kvůli průměru. Jasně, je to moje chyba, že jsem se víc neučila, jak mi doma říkali, ale prostě... Nejde to, když to nemá cenu. Když člověk dělá něco navíc, něco co ho skutečně baví, hned mu to tam všichni vyčítají a chtějí, aby si obhajoval, proč nemá nejlepší známky z dějepisu. Sakra k čemu mi kdy bude dějepis. Nechci a nikdy jsem nechtěla jít na žádnou humanitní školu, jenže jsem si prostě vybrala gympl, který k humanitě vychovává a že to dřív bylo spíš přírodovědné gymnázium je od dob nového ředitele všem úplně jedno.
Mám takovej sen. Chtěla bych dělat studovat vysokou školu a potom dělat práci, která mě bude skutečně bavit a naplňovat. Jenže když okolí říká, že peníze jsou nejdůležitější a že většina lidí stejně nedělá to, co je baví...
Najednou když to všehcno napíšu, nebo nahlas řeknu, co mě trápí, tak mi to přijde strašně malicherné. Na co si vlastně stěžuju? Mám všechno, jsem zdravá, mám kompletní rodinu, mám co jíst, kde spát i vzdělávat se můžu. Takže ve výsledku si ještě sama sobě nadávám, co to jako sakra dělám a jestli jsem se náhodou nešzbáznila, že tohle snad ani není normální.
No... už jsem to všechno napsala a nechce se mi to mazat :D trochu to pomohlo...
Tak mě ještě napadá, jakou školu vlastně studuješ? Jaký obor?
BTW... Kdybys chtěla, klidně mi napiš mail a můžeme v rámci psychické terapie "pokecat" :D

5 Jaru Jaru | 8. února 2015 v 18:43 | Reagovat

Zlatíčko (promiň, že tam familiérně, ale když už tu otvíráš své srdíčko) :) Nikdy jsem na tvé články nereagovala, ale teď už musím... Ber to tak, že jsi v tom nejhorším období - puberta :) Nevíš, co se sebou, se životem, i s tím ostatním... Úplně chápu, jak se cítíš, já to totiž prožívám teď, přestože mi je "už" 19, nějak se mi to zpozdilo :) U mě to je o to horší, že to nikdo neřeší, všichni čekají, že se o sebe umím postarat, přitom bych hrozně potřebovala pomoci... Buď silná, neboj se o všem přemýšlet až do bolení hlavy, vždycky se najde nějaké řešení, i když si to nemyslíš :) Školu vybereš, to se neboj, máš úžasnou maminku a ta ti pomůže :) Závidím ti návštěvu psychologa, tam to všechno prober, neboj se všechno říct a buď otevřená :) Držím ti palce, ať je brzo lépe :) Jsi úžasná osůbka, i když tě osobně neznám... Hodně štěstí :)

6 Elinda Elinda | Web | 14. února 2015 v 13:38 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuji za komentář. Možná máš pravdu, že mi bylo zle z toho všeho, co se dělo. Ani bych se tomu popravdě nedivila.
Ano, taky doufám, že mi ta psycholožka tak nějak pomůže se s věcmi okolo mě lépe vyrovnat. Ještě před pár dny jsem si myslela, že ona už je moje jediná naděje, ale teď je tu ten nápad s tím gymplem, tak se uvidí. Třeba ji už ani potřebovat nebudu, ale stejně bych k ní raději chodila :)
Mamka je skvělá. Kdyby mi tolik nepomáhala, tak vůbec nevím, jak bych to zvládala.
Děkuju ti moc za nabídku. Je to od tebe moc milé. Kdybych potřebovala, tak ti ráda napíšu :))

[2]: Děkuju. Necvičení je příšerný :D Mám vždycky pocit, že každou minutou přibírám :D
S tou školou se ještě uvidí, ale mnohem radši bych ji změnila, než si tam zvykala. Taky jsem na tu psychložoku zvědavá, ale trochu se toho bojím.

[3]: Děkuji moc :) Já opravdu nevím, co si o mě spolužáci myslím a vlastně to ani radši vědět nechci. Poslední dobou mám takový pocit, že jsem pro mě víc jak divná.

[4]: Páni, jsem ráda, že jsi mi sem napsala svůj vlastní příběh. Je mi moc líto, že jsi na gymplu zažívala to samé co já. Nejhorší je, když si čověk uvědomí, že udělal chybu, ale už s tím nejde nic udělat. Myslíš, že by se ti nepodařilo dostat na tvou vysněnou školu? Moc bych ti to přála, protože si dovedu představit, jak jsi se cítila. Taky mám hrozný strach, že se ze školy nikam nedostanu, protože nás v ní skoro nic nenaučí. A nakonec to vypadá, že možná přeju právě na ten gympl. Chtěla bych na vysokou a vlastně bych se chtěla i pořádně učit, ale to mi došlo až moc pozdě. Promarnila jsem rok života a jestli ten gympl nevyjde, promarním celé 4 roky a pak budu až do konce života dělat něco, co mě nebaví a budu úplně blbá.
Taky si říkám, že lidé kolem mají mnohem větší starosti a že já bych vlastně měla být šťastná a za to se pak nesnáším ještě víc.
Je dobře, že jsi to sem napsala. Jsem ráda, že se tu díky tomu trochu ulevilo :D
Studuji gastronomii. Bavilo mě vařit, ale když jsem tam přišla, zjistila jsem, že to asi nebyl zase ta dobrý nápad. Asi jsem od toho očekávala něco jiného, no.
Děkuji moc za nabídku a komentář :) A přeju ti, abys byla šťastná :))

[5]: Děkuju za tak úžasný komentář :) Docela mi pomáhá vědět, že v tom nejsem sama. Mrzí mě, že ti nikdo nepomáhá, asi to pro tebe musí být hodně těžké. Ale to, že je ti už 19 vůbec neznamená, že se se vším zvládneš vypořádat. Mluvila jsi o tom s někým? Opravdu není nikdo, kdo by ti mohl pomoci?
Doufám, že máš pravdu a všechno se vyřeší. Školu už mám vybranou, zbývá akorát udělat přijímačky s mířit se s tím, že jsem si o rok prodloužila studium. PSycholožky se sice trochu bojím, ale zároveň se těším, až někomu popíšu všechny svoje pocit.
Ještě jednou ti moc děkuju, taky držím palce, aby jsi to všechno zvládla :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama