Na dně, jako bez života...

23. ledna 2015 v 17:24 | Elinda |  Něco z mého života
Pěkný pátek vám všem!
Tedy alespoň by takový měl být. Pěkný, spokojený, veselý. A u každého normálního člověka takový i je. Jenže já už takový pátek nezažila docela dlouho (víjimkou byl ten před Vánoci).
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tenhle článek psát. Možná ste si doteď mysleli, že jsem úplně normální puberťačka s občasnými výkvy nálad a že žiju docela průměrným a spokojeným životem. A přesně tak jsem se já snažila na vás působit. I když to tak není. Chvíli možná bylo, ale v září se to začalo všechno komplikovat.
Začala jsem být smutnější, uzavřenější, nechtěla jsem se moc stýkat s lidmi. Chtěla jsem jen být doma a žít si svůj zdravý život.
Vždycky jsem byla trochu psychicky slabší, všechno moc prožívala a občas měla takovou tu dívčí depku. Ale v poslední době je to mnohem horší, než bych si kdy dokázala představit.
A já pořád přemýšlím, čím to je, že jsem se najednou změnila v takového blázna. Vždyť přece jím zdravě a cvičím. Ještě před rokem bych nevěřila, že budu někdy mít takovou postavu jakou mám teď a dala bych za níc bůhví co. Tak proč z toho nemám radost? Proč se cítím čím dál tím víc pod psa a tak nějak ztrácím do všeho chuť?
Je jisté, že havní podíl na tom má škola. Ne, že by byla nějak extra náročná. To spíš naopak, někdy mi vážně leze na nervy, jak je tam některé učivo primitivní a jací tam chodí blbci.
Každopáně tam teď poslední dobou nemůžu vůbec vydržet. Když tam jsem, je mi vyloženě zle. Cítím, jak mě něco tam uvnitř svírá a kolikrát mám pocit, že se tam rozbrečím. Nenávidím to tam. Nevádivím to hnusný prostředí. Udělá se mi špatně, jenom vidím ten barák. KDyž vejdu dovnitř začnu se třást a nic si nepřeju víc, než se otoči a utéct odtamtud. Potom projdu těma příšernýma chodbama a vejdu do třídy, kde se to všechno řehtá a výborně baví. Nemůžu už ten stupidní smích poslouchat. Nemůžu dělat, že ty jejich vtípky chápu a smát se jim taky, protože to prostě nejde. Ale já se vážně snažila. Snažila jsem se tam zapadnout, snažila jsem se zajímat o stejné věci jako oni, snažila jsem se s nimi najít téma hovoru. Ale nejde to. Chovají se jako totální idioti. Nemám nic proti tomu, když někdo dělá kraviny a často se směje, ale tohle už je i na mě moc. Když to všechno slyším, praská mi hlava. Praská mi z toho hlava a přeju si zmizet. Někdy se musím opravdu hodně přemáhat, abych zadržela slzy. Nerozumím si ai s jedním člověkem ve třídě. Není tam nikdo, s kým byc si mohla popovídat. S nikým z nich nedokážu mluvit ani 2 minuty, protože zkrátka není o čem. A já s nima už ani mluvit nechci. Připadá mi, že s nimi nemůžu mluvit o normálních věcech. A věřte mi, zkoušela jsem to. Tak moc bych si přála, aby tam byla alespoň jedna holčina, se kteoru bych si trošinku rozuměla. Se kterou bych si mohla o něčem povídat. Nedělám si naděje, že by třeba cvičila a žila zdravě jako já, ale abych jí o tom aspoň mohla říct. Nikdo ve třídě neví, že vyznávám zdravý životní styl, nedej bůh, že mám blog. Myslela jsem (a měla to v plánu) přijít do nové třídy rovnou s tím, že se to všichni okamžitě dozví, ale když jsem to tam viděla...nedokázala jsem to. A teď je to to poslední co bych chtěla, aby věděli.
Ale možná za to nemůžou oni, ale já. Třeba jsem prostě divná já, protože bych chtěla mluvit s někým aspoň malinko inteligentním o něčem aspoň malinko podstatným, smysluplným a zajímavým. Jenže to není jen část třídy, co se chová jako hovado, jsou takoví všichni. A to znamená, že to nejspíš bylo normální i na jejich školách, se takhle chovat. A to znamená co? Že ta vadná jsem tady já. Jsem asi úplně mimo dnešní mládež. Bodejť by ne, hraju na 2 hudební nástroje, mám ve škole skoro samé jedničky, protože prostě chci být v něčem dobrá, nepiju, nekouřím, netlemím se každé blbosti a nejevím zájem o každého kluka, kterého na ulici potkám. Nepatřím tam a vím to. A vědí to i oni. Den ode dne mi víc lezou na nervy a jenom při představě, že tam budu muset strávit ještě 3,5 roku se mi točí hlava.
Ale nejde jen o děti. Někteřé učitelé mi taky připadají, že je jim úplně jedno, jestli se v té škole něco naučíme.
Co dál bych té škole vytkla?
Nebyla jsem tam ani měsíc a už se to začalo mezi sebou šikanovat.
Na to, že je to gastronomická škola tam vaří hůř než na základce.
Když jsem tam loni byla na dni otevřených dveří, tvrdili mi, že je to úžasná prestižní škola s nejlepšími studenty a pak tam přijdu a tam jsou takový líný sprostý zmetci bez špetky úcty, kteří se absolutně neumějí chovat.
Upřímně to tam nemám ráda.
Ta škola mi dokázala dokonale zprotivit všechno, co jsem měla ráda. Vybrala jsem si ten obor, protože mě to bavilo, ale teď...už o to ztrácím zájem. Pokaždé, když mám vařit, si vzpomenu na spolužáky, učitelé a ty ponurý místnosti a veškerá radost, jakou jsem dřív mívala, je pryč. A zůstane jen smutek a slzy v očích.
Momentálně je mi asi úplně nejhůř za půl roku. Ve středu jsem měla mega krizi, kdy jsem brečela skoro celé odpoledne i ve škole na záchodě. A aby toho nebylo málo, přejedla jsem se čokolády. Při cestě z hudebky jsem se rovnou stavila v Coopu pro Milku Oreo a než jsem došla domů, celou jsem ji snědla. A tam jsem směle pokračovala. A u toho řvala jako malá holka.
Kvůli mým "stavům" si pro mě jednou máma přijela i do školy. Už když jsem ráno vstávala, cítila jsem se, jako kdybych šla na popravu. A ten pocit, co jsem měla, když jsem tam byla...to nikdy nezapomenu. Myslela jsem, že se udusím. Doopravdy jsem tam nemohla dýchat. V hlavě mi šíleně bilo a celá jsem se rozklepala. Učitelka si toho všimla a zavolala mamince. Byla jsem prý úplně bledá a vypadala jsem příšerně. Všichni si mysleli, že je mi prostě jen blbě. To jsem jim nevyvracela, protože mi blbě bylo. Ale psychicky. Když si mě pak mamka odvážela domů, cítila jsem najednou takovou úlevu. Úlevu, že tam teď pár dní nebudu muset.
Něco podobného se stalo před 14-ti dny, kdy jsm do té školy ani neodešla, protože hned ráno jsem dostala záchvat pláče.
Od středy až do dneška jsem brečela tolik, jako ještě nikdy v životě a jediné, co vím je, ž už tam nikdy, nikdy nechci jít. Zblázním se tam. Už to opravdu nezvládám. A nemůžu to nikodmu říct. Nemůžu. Všichni se mě pořád ptají, jak to jde ve škole a já ji s křivým úsměvem říkám, že dobrý. Nemůžu najednou přijít a říct, jak to doopravdy je.
Chtěla jsem jí včera za maminkou a všechno jí to říct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co mám říct. A hlavně je mi jasný, že by se to tím stejně nevyřešilo. Mamka by si myslela, že je to jen chvilkové a jen by mě ukonejšila, že se to zase spraví. Ale já vím, že se to nespraví. A že s tím nejde nic udělat. protože jediné řešení by bylo z té školy odejít. Jenže já nemám kam jít. Navíc by mě asi nikam nevzali, protože mi na téhle škole vypadlo dost předmětů, které jsem zatím stihla perfektně zapomenout.
Jsem naivní, když si myslím, že by to jinde bylo lepší? Chtěla bych jít někam, kde by mě nikdo neznal a na nic se mě neptal.
Tedy, kdyby bylo po mém, už nikdy bych nevylezla z domu. Nejradši bych si žila svůj život a s okolním světem vůbec nepřicházela do kontaktu.
Už vážně nemám sílu. A jelikož jsem ve středu necvičila a jedla jako prase, včera jsem to za trest pořádně přehnala. Bylo mi úplně jedno, že jsem vyčerpaná a skoro nemůžu dýchat, chtěla jsem se vyřídit. Chtěla jsem se zniči a odpadnout únavou, abych nemusela přemýšlet nad svým životem. A dneska je mi špatně. Bolí mě hlava, škrábe mě v krku, klepu se zimou jako ratlík a celkově je mi na umření. A i přesto mám chuť si dát něco nezdravého. Dala bych si pizzu a hranolky, zmrzlinu a čokoládu. Cokoliv. Ale vím, že tím by se nic nevyřešilo. Akorát by přišly výčitky svědomí a pak bych na tom byla ještě hůř.
Ale já už opravdu nemůžu. Prostě to nezvládám. Nedokážu takhle žít. Jen si to představím a okamžitě se rozbrečím. Ještě nikdy jsem na tom nebyla takhle hrozně.
Nevím, co mám dělat a mrzí mě, že vám sem o tom musím psát. Ale cítím, že nedokážu psát články jako by nic. Doteď jsem to jakžtakž zvládala, ale teď už to vážně nejde.
Přemýšlím, jestli si jen neumím vážit života a jenom se lituju, protože když se zamyslím, já vlastně nemám nejmenší důvod být nešťastná, a nebo jestli vážně mám nějakou psychickou poruchu. Protože lidi, upřímně, tohle není normální.
Ani to cvičení už mi nepřináší žádnou radost. Cvičím už spíš jen proto, že hezká postava je to jediné, co mi ještě zbylo. A taky proto, abych zapomněla. Aspoň na chvilku myslím totiž na tu bolest a námahu a ne na to, co se mi děje.
Už nevím, co dál napsat. Tenhle článek promýšlím už od pondělka a asi jsem ani nevypsala všechno, co jsem chtěla.
Ve zkratce: nenávidím svojí školu, svůj obor, svoje spolužáky, učitelé, sebe a v podstatě celý svůj život.
Tak. A teď mi někdo poraďte, co mám dělat, protože takhle já už dál žít nedokážu.

Omlouvám se vám za to, že to sem píšu. Vyhýbala jsem se tomu tak dlouho, jak to jen šlo, ale asi potřebuju, aby to někdo věděl. V žádném případě to ale po sbě nečtu. To bych to musela celé vymazat a nakonec bych to ani nevydala.
Je to hodně dlouhý článek. Neuvěřitelné, jak se člověk dokáže rozepsat o svých pocitech. Rozbolely mě z toho ruce. Bolí mě totiž úplně všechno a uvažuju, jestli si to jenom namlouvám, protože psychicky, přiznejme si to, jsem totálně v prdeli, a nebo jsem vážně nemocná.
Vůbec nevím, co bude dál. Nechci na to myslet, ale myslím na to pořád. A bojím se. Mam strach. Mám tak strašný strach, že asi brzo sesypu.
Fakt nevím, co mám dělat. Nevím, doopravdy nevím...Přála bych si lehnout si do postele, zavřít oči a na všechno zapomenout...

To byla depresivní zpověď toho, kdo k těm depresím nemá žádný důvod.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Roxy S Roxy S | Web | 23. ledna 2015 v 20:42 | Reagovat

To je mi tak hrozně líto, je těžké číst o tom, jakým hrozným obdobím si procházíš. Vždy působíš tak vesele, vždy jsem si říkala, že tahle Elinda je veselý blázínek. :) Já jsem si ale jistá, že ty jsi veselý blázínek. Věřím v to, že jsi přesně taková, jaká se na blogu prezentuješ. Dokážeš si užít každou maličkost a hledáš na věcech to pozitivní. Bohužel tyto tvé úžasné vlastnosti musela přebít škola. Částečně vím, jak se cítíš. Také mám na vysvědčení samé jedničky, nikdo se mým výkonům ve třídě ani nepřibližuje, často se na mě dívají jako na tu holku, co jí jde všechno a jen se učí. Sice s několika lidmi vyjdu a ráda se s nimi bavím, vím, že mezi zbytek nikdy nezapadnu a ani se o to snažit nebudu. Lehce se mi to říká, ale nejlepší je na spolužáky kašlat. Jestli toho nejsi schopná a ničí ti to po půl roce život, upadáš do depresí, nedá se nic dělat, ale musíš tu třídu opustit. 4 roky jsou dlouhá doba na to, abys takhle trpěla. Promluv si s mamkou, možná tě pochopí, nikdy nevíš. :) Naordinuj si pauzu, dopřej si na co máš chuť v rozumné míře, necvič, když se ti nechce. Možná ti i "volnost" v tomto ohledu prospěje. Přeji ti strašně moc štěstí a prosím, nesmutni už. :)

2 M* M* | Web | 23. ledna 2015 v 20:46 | Reagovat

Úplně z tebe cítím nějaké volání po odpočinku... Je mi líto, jak se ve škole cítíš... :( A nejde změnit třeba jen školu? Ne celý obor, ale možná by ani to problém být nemusel, přece jen je teprve pololetí prvního ročníku, to dohnat není zase takový problém :) A myslím, že by to bylo lepší než se takto trápit.. :)

Neměla by ses bát o tom mluvit s mamkou nebo nějakou nejlepší kamarádkou :) Ale mamky jsou na tohle nejlepší, možná tě bude konejšit jak se to zlepší, ale časem pochopí :) Ony mají pro tohle větší cit než si mnohdy myslíme :)

Možná i s tím cvičením a zdravou stravou je toho na tebe vážně hodně, zkus tak na 2 týdny až na měsíc cvičení úplně vypustit!:) Zvlášť teď, když ani nepociťuješ ten požitek, tak se zbytečně trápíš :( Trošku polev, dej si občas něco i ne "clean" a nevyčítej si... Někdy prostě potřebujeme pauzu, abych se dostali zpět, kde jsme byli :) Chce to vydechnout, odpočinout, na chvíli vše vypustit.. :) Zajdi si na masáž a vypni :) Nebo cokoliv :)

Přeju hodně zdaru v následujícím období, jsi bojovnice, tenhle boj zvládneš! :)

3 Klára Klára | 24. ledna 2015 v 5:20 | Reagovat

Ahoj, je mi moc líto, že se takto cítíš ve škole. Ale dle popisu mi přijde, že trpíš sociální fóbií. Přesně takhle to tenkrát začalo u mého bráchy. Ve škole se mu dělalo zle, nechtěl tam chodit, začal ze školy sám odcházet nebo tam nedošel vůbec. Pomohla mu až jedna psycholožka, ke které pravidelně docházel. Myslím, že by ti také moc pomohla. S pozdravem Klára. Ps: A hlavu vzhůru :) vždy se každý problém dá vyřešit, i kdyby byl sebevětší. Měj se krásně.

4 C. C. | 24. ledna 2015 v 8:30 | Reagovat

Kam chodíš na školu?
cítila jsem se na hotelovce na chlup stejně a tvrdili nám tytéž věci..tak jestli je to ta samá, není se čemu divit..doteď lituji, že jsem tam šla.

5 Verča B. Verča B. | Web | 24. ledna 2015 v 12:23 | Reagovat

Hlavu vzhůru, všechno se zlepší, jen vydrž a hledej na všem trochu lepšího. Život je příliš krátký na to, aby si byla smutná :-)

6 Lída Lída | 24. ledna 2015 v 16:56 | Reagovat

Neváhej a zajdi za odborníkem! Co nejdřív! Psycholog, psychiatr, určitě Ti pomůže. Není se za co stydět, mnohé z nás si tím prošly, neváhej, prosím.

7 Fit Lucy<3 Fit Lucy<3 | Web | 26. ledna 2015 v 17:31 | Reagovat

To je mi mic líto, že se ti teď moc nedaří... Taky jsem si tím prošla :) Zkusila bych si s nimi postupně povídat, třeba nemáte společné zájmy, ale ze zkušenosti vím, že se dá bavit i s člověkem, se kterým nic společného nemám :) Třeba se ti tví spolužáci jen tak jeví, když jsi je ještě pořádně nepoznala...

8 MissNothing MissNothing | Web | 27. ledna 2015 v 17:15 | Reagovat

Tento článek mě zvláštně oslovil..
Jak popisuješ počáteční pocity, úplně jsem se v tom viděla. Člověk chodí, bloumá, a nic ho pořádně nenaplňuje. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale poslední dobou to tak prostě je. Když jsem se mamce svěřila, že mám PPP, řekla mi, že si všimla, že mám nějaký problém. Že řekla sestře, že už si moc ani nepamatuje, jak vypadá můj úsměv, jak zní můj smích. Jasně, že se směju, ale sama cítím, že to není úplně upřímné. A kdybych si měla vzpomenout, na takový ten záchvat smíchu, kdy nevíš, jak přestat, svíjíš se v křečích a brečíš a chrochtáš a je to vlastně celé hloupé, ale tak příjemné naplňující? Vůbec nevím, kdy jsem ho naposledy zažila... Nevím, jestli je chyba ve mně, že jsem příliš kritická, naivní, kladu příliš vysoké nároky na lidi i sebe... Opravdu nevím...

Ehm, promiň, už se zaměřím na tebe :)
Tvůj článek mě skoro dojal. Ne, neber to jako lítost, ale jako soucit. Vybrat si školu se zaměřením, když víš, co tě baví, je to nejúžasnější. A ty tam prožíváš peklo. To je něco příšerného. Ale slzy nejsou řešením. Vím, lehce se řekne, ony samy tečou, ale to proto, že člověk už byl příliš dlouho silný a mlčel. A ty musíš najít sílu se vzepřít, změnit to. Jít za mamkou, pořádně jí to vysvětlit, změnit školu, změnit třídu, cokoliv! Nebude to lehké a to ani nikdo netvrdí, ale bude to stát za to. Lepší než se takto trápit a trpět. A změna prostředí změní i Tvou náladu, Tvé stavy.. Věř mi!! :) Budu držet palce a ráda vyslechnu jakékoliv trápení. Když budeš mít slabou chvilku nebo se jen budeš potřebovat vypovídat, napiš, spojíme se, pokusím se nějak pomoci..Nejsem odborník, vím, ale ráda pomáhám lidem, když už neumím pomoct sobě..
Máš na to!!!

http://worldaroundmissnothing.blogspot.cz/

9 Kačííí Kačííí | Web | 28. ledna 2015 v 10:03 | Reagovat

Teeeda, tak tohle jsem vůbec nečekala. Je to strašné, silné a upřímné. Vždy jsem si myslela, že jsi veselá, praštěná, správná a hlavně šťastná osoba. Obdivuji tvoji sílu, píli a to jak se pěkně držíš.
Nikdy bych neřekla, že takto trpíš. Myslím, že holky ti tu radí správně. Měla bys to říst mamce, bývá to ten nejbližší člověk, který vždy čeká, až se mu svěříš, pochopí tě (vem si, jak dlouho tě mamka zná a vidí tě každý den - mesela si změny všimnout, ale třeba jen čeká, až ji požádáš o radu nebo se jí svěříš) a věř, že ti pomůže. Myslím si, že nejlepší by bylo změnit školu, přece jen 4 roky jsou 4 roky. A prosmutnit 4 roky života - to je neštěstí!!! Věřím tomu, že v nitru jsi alespoň zčásti taková, jaká se nám tu prezentuješ. Jsi přece svá! A myslím, že je naděje, že pokud změníš kolektiv, že se najde někdo, kdo ti bude blízký a ty se s ním spřátelíš.
Dále si myslím, že na pomoci lékaře je také něco pravdy. Někdo by tě vyslechl a třeba i pomohl se dostat z té skořápky a otevřít se víc lidem kolem tebe.
A nakonec co se týká to porfekcionismu - myslím, že by sis měla odpočinou - ne se na vše úplně vykašlat, ale povolit v režimu - dělat to co chceš a co tě naplňuje. Život je dost krátký na to, aby ses nutila do něčeho, co nechceš a nebaví tě.
A jako poslední spíš jen taková poznámka, takto většinou začínají holky, které spadnou do PPP - a to je pak vážný problém a z toho se pak teprve špatně dostává.

Využij té síly a toho jaká jsi ve svůj prospěch a bojuj!
Noc ti věřím a přeju, aby se ti podařilo přeskočit stín a být nadále už jen šťastná a spokojená. Držím moc palce!

10 Elinda Elinda | Web | 28. ledna 2015 v 12:13 | Reagovat

[1]: Moc Ti děkuju za podporu. Já jsem taky ještě nedávno ten veselý blázínek byla, ale pak se to celé nějak pokazilo. Opravdu mě děsí, že bych tam měla chodit ještě 4 roky a pořád přemýšlím, co s tím udělat. Vím, že bych si měla promluvit s mámou, ale mám strach, co mi na to řekne a co se s tím rozhodne udělat. Bojím se, že to třeba bude hrát na moc lehkou váhu a mě pak bude ještě hůř. Ale stejně se k tomu chystám. Odhodlávám se k tomu už několik dní a asi to už brzy nevydržím a všechno jí řeknu. S tou volností máš asi pravdu. Měla bych si trochu odpočinout, to by mi možná taky pomohlo :) Ještě jednou děkuju.

[2]: Problém je, že v blízkosti už ani škola s mým oborem není a usela bych být na intru a tam bych se asi už opravu zbláznila. Vím, že by nebyl problém tu školu změnit, ale nemám ponětí, kam bych šla a hlavně se toho hrozně bojím.
S mamkou si o tom zkusím promluvit, snad mě pochopí.
Se cvičením jsem to asi v poslední době trochu přeháněla, ale teď si od něj dám pauzu. Stejně jsem nemocná, tak cvičit ani nemůžu. I tobě moc děkuji za komentář a velkou podporu. Jsem vděčná, že mi chcete pomoct :)

[3]: Ahoj, děkuju Ti za komentář a radu. Nevím, jestli bych dokázala mluvit s psychologem o mých problémech, ale jestli mám opravdu tu sociální fóbii, jak říkáš, asi bych už s tím měla něco dělat a někomu o svých problémech říct. Kéž by se to všechno nějak vyřešilo :) Taky se měj krásně.

[4]: Omlouvám se, ale nechci to sem psát. Kvůli anonymitě a taky kvůli tomu, že nechci, aby někdo věděl, která škola je podle mě tak příšerná, protože to může být jen můj osobní názor a já nechci, aby se pak se mnou proto někdo hádal. Ale nechodím na hotelovku, jsem teprve na střední škole. Děkuju Ti za komentář. Je mi líto, že se Ti na tvé škole nelíbí a přeju Ti, aby si to tam nějak zvládla.

[5]: Děkuju Ti moc Verčo, pokusím se :)

[6]: Děkuju Ti za komentář a radu. Vím, že nejsem sama, kdo má takovéhle problémy, ale mám trochu strach z toho je řešit takhle, i když vím, že by mi odborník asi pomohl.

11 Elinda Elinda | Web | 28. ledna 2015 v 12:33 | Reagovat

[7]: Děkuju :) Já s nimi mluvila, ale nikdy to nevydržím moc dlouho. Vlastně ani jeden z nás to nevydrží moc dlouho, protože si vážně nemáme co říct a tak nás spolu mluvit prostě nebaví. A navíc jí už o to asni nestojím, protože pro mě je si s nimi povídat něco strašného. Mě stačí, když poslouchám, o čem se baví mezi sebou. Když to slyším, tak už nemám náladu se s nima dál bavit...

[8]: Moc Ti děkuji. Tohle znám taky. Moje mamka mi říká docela často, že jsem poslední dobou pořád taková smutná a moc se nesměju. Prý je na mě někdy úplně strašněj pohled. Já už ani nevím, že se tvářím tak hrozně, prostě to je ve mě. Taky si nepamatuju, kdy jsem naposledy měla ten velký záchvat smíchu. Možná taky kladu moc vysoké nároky na lidi kolem sebe a proto nemůžu se svými spolužáky vyjít. Třeba je ta chyba zkrátka ve mě. To si teď říkám pořád, ale cítím se díky tomu ještě hůř.
Mě zase dojal tvůj komentář a to, že jsi sem napsala i svoje pocity :) Já si tu školu vybrala právě proto, že jsem si myslela, že mě to baví. A mě to bavilo, ale postupem času mi to ta škola úplně zkazila. Vím, že ty slzy nic neřeší a že se takhle trápit nemůžu celé 4 roky. Zkusím promluvit s mamkou, ale bojím se toho, jak to všechno dopadne. Jenže takhle to už dál nejde.
Děkuji ti moc za radu a nabídnutou pomoc. Moc si toho vážím, jsi moc hodný člověk :))

[9]: Moc děkuju. Ano, mamka už nejspíš něco tuší. Sama se mě občas ptá jestli se něco neděje a já vždycky cítím, že teď by byla ta příležitost, ale pak se mi začnou hrnout slzy do očí a tak jí jen řeknu, že je všechno v pořádku a jdu se do pokoje vybrečet. Chystám se jí to co nejdřív všechno říct, protože už vážně nedovedu dál mlčet a dělat jakoby nic. A nechci 4 roky prožít tímhle způsobem. To bych nevydržela.
Asi jsem tou hezkou postavou trochu moc posedlá, ale já se tím zabývám tolik hlavně proto, abych nemusela myslet na to ostatní a připadala si aspoň hezká a že jsem něco dokázala. I když vím, že to není správné a musím v tom povolit a odpočinout si.
Do PPP nikdy spadnout nechci. Něčeho takového se šíleně děsím a asi by mě to už úplně položilo.
Hrozně moc ti děkuju za tvé rady, podporu a za to, že mi tak věříš. Jsem ráda, že lidem tady na mě tak záleží :)

12 C. C. | 28. ledna 2015 v 20:05 | Reagovat

Já už mám na hotelovce dávno odmaturováno :) chápu, že to nechceš psát, postačí písmenko města, ve které tu školu máš ;) měj se hezky a drž se, na tvém místě bych školu změnila, kdyby mě v tom tenkrát někdo podpořil, ušetřila bych si roky trápení..

13 Elinda Elinda | Web | 30. ledna 2015 v 12:04 | Reagovat

[12]: Sice jsem asi hodně naivní, když si myslím, že i z toho písmenka by si to mohl někdo odvodit, ale vážně se toho trochu bojím. Snad to nevadí, ale já vážně nechci riskovat.
Děkuju, už jsem o tom mluvila s mámou, tak teď přemýšlíme, co bude dál. Je mi líto, že tě nikdo nepochopil a musela si tam celé 4 roky chodit. Dovedu si představit, jaké to pro tebe muselo být...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama