Leden 2015

Špaldovo-tvarohové lívanečky (palačinky)

31. ledna 2015 v 12:39 | Elinda |  Palačinky, placky, lívance
Kdo by nemiloval různé palačinky, lívanečky a placky? Takový člověk snad ani neexistuje. Já jsem vždycky byla obrovský milovník palačinek. Dvě hodiny jsem doma stávala u sporáku a smažila hromadu těhlech výborných placiček pro mou nenažranou rodinku. A vůbec mi nevadilo, že mi kvůli tomu úplně zplihly vlasy. Vůbec mi nevadilo, že jsem byla pocákaná od oleje a že jsem měla opařené prsty. Vůbec mi nevadilo, že mě hrozně bolely nohy a záda a že jsem palačinkami zaváněla ještě 2 dny po tom. Nevadilo mi to, protože já palačinky miluju. A nevadí mi, když jsou z bílé mouky, protože to jsou právě ty palačinky, na kterých jsem vyrostla a které jsem si tak moc oblíbila. Nejlépe s domácí marmeládkou, nebo grankem. A co teprve palačinky v cukrárně s ovocem, zmrzlinou a šlehačkou! To je panečku mňamka. Ale to tak trochu odbíhám od tématu, i od zdravého jídla. Dříve moje snídaně vůbec nebyly zajímavé, až později jsem podlehla kouzlu ovesných kaší a také si je začala vařit. A později jsem podlehla i kouzlu lívanečků. Nedělám si je moc často, protože se mi do nich povětšinou nechce, ale když už je mám, moc si je užiji. A nejraději mám Špaldové, ať už s čímkoliv. A když se do těsta ještě přimíchá tvaroh, jsem jako v ráji.


Smetanová celerová polévka

30. ledna 2015 v 11:59 | Elinda |  Polévky
Pěkné pololetní prázdniny vám přeji!
Máte dneska něco v plánu, nebo to pro vás bude zase jeden nudný pátek?
Já dnes přidávám svůj historicky první recept na polévku. A z čeho by měla moje první polévka být, když ne z celeru? Ten mám z kořenové zeleniny úplně nejradši a když se na mě o Vánocích ve spížce smál takový obr, musela jsem ho na tenhle recept přece využít. Podle mého se mi docela povedl. Sice to nevypadá kdovíjak dobře, ale co byste taky chtěli od rozmixovaného celeru, že jo? :D Asi to nebude úplně ta nejlepší polévka světa a na internetu určitě najdete mnohem lepší celerové, ale na to, že to byl můj první pokus si myslím, že to dopadlo docela dobře. Nebo to alespoň mohlo dopadnout hůř :D Ale potřebovala opravdu hodně okořenit, protože ať jsem ji solila a pepřila, jak jsem chtěla, pořád byla bez chuti. Nakonec se mi ale podařilo docílit jakéhosi dochucení a polívčička byla na světě. Mě chutnala, doma taky říkali něco v tom smyslu, že je dobrá, takže se s ní přece musím pochlubit i tady na blogu. Snad se vám recept bude líbit :)


Suroviny:
1 250g celeru
1 zakysaná smetana
2 hrnky horkého mléka
voda na uvaření celeru
sůl
pepř
sušená majoránka
6 bobkových listů
špetka mletého zázvoru
kmín

Postup:
Celer oškrábeme a očistíme. Nakrájíme na menší kousky (asi jako, když krájíte brambory), dobře je omyjeme a vložíme do nějakého většího hrnce. Teď si opravdu nejsem jistá, kolika litrák to byl, ale myslím, že tak 5l určitě. Celer zalijeme vodou tak, aby byl zcela ponořený a plaval (cca něco nad polovinu hrnce). Osolíme, přidáme bobkové listy a promícháme. Přiklopíme pokličkou a celer uvaříme doměkka.
Poté hrnec odstavíme a vodu z celeru slijeme do jiné nádoby. Vyndáme bobkové listy a několik kousků celeru (5-8) si dáme někam stranou.
Celer v hrnci nejprve rozmačkáme (tamtou věcí, kteoru se mačkají brambory na bramborovou kaši, nemůžu si vzpomenout na název :D), pak přidáme smetanu a promícháme. Vlijeme jeden hrnek horkého mléka a tyčovým mixérem umixujeme na hladkou kaši. Teď se ukáže, jestli jste celer uvařili dostatečně, protože jestli ne, půjde vám to dost blbě :D Takže heslo: Radši rozvařit, než nedovařit :D
Potom přidáme druhý hrnek mléka a ještě jednou chvíli mixujeme.
Hrnec se vzniklou celerovou kaší (mimochodem moc dobrou, někdy musím udělat jen tak :D) postavíme znovu na vařič (samozřejmě ho zapneme :D) a přilijeme k ní vývar z celeru a dobře to promícháme. Osolíme, opepříme, přidáme zázvor, 1-2 lžíce kmínu a několik lžic sušenémajoránky. Tou nešetřete :D
Celer, který jsme si předtím dali stranou nakrájíme na kostičky a přidáme do polévky.
Pokud se vám zdá moc hustá, můžete naředit trochou horké vody, nebo mlékem.
Polévku necháme alespoň 2 minutky provařovat a pak sejmeme z vařiče.
Podáváme s chlebem, či jiným pečivem, opečenými houstičkami, nebo krutony.
Sice v ní té smetany moc není, ale po smetaně chutnala a navíc ten název lépe zní, když je tam to slůvko: "smetanová".
Přeju dobrou chuť :)



Proč jíst čokoládu?

28. ledna 2015 v 17:07 | Elinda |  Co se jídla týče
Myslím, že tímto článkem udělám radost nejednomu milovníkovi čokolády. A především sobě, protože já bych bez ní dlouho nepřežila. Čokoláda je pro mě něco vzácného a výjimečného, co si vychutnávám jako nic na světě. Je to něco, co mě vždycky uklidní a dodá mi energii. Pokaždé, když si kousek vezmu, ucítím takovou příjemnou úlevu a čas, jakoby se na chvíli zastavil.
Miluji čokoládu a jíst zdravě pro mě neznamená se jí vzdát. I kdyby mi nabízeli miliony, čokolády bych se nikdy nevzdala.
A neměl by se jí vzdávat nikdo, protože čokoláda je nejenom výborná, ale ta kvalitní hořká také zdravá a kousek denně doporučují i lékaři. Proč? Stačí číst dál a vše se dozvíte :)


Vláčné jablečné musli tyčinky

27. ledna 2015 v 11:04 | Elinda |  Sušenky, müsli, tyčinky
Pokud jde o musli, málokdy jím to kupované (ale přesto si ho občas s velikou chutí dám) a už skoro vůbec kupované musli tyčinky. Myslím si, že je mnohem lepší si je upéct doma. Nejen, že je to levnější, ale i zdravější a chutnější. Sice vám to zabere trochu více času než zaběhnout do obchodu pro nějakou tyčinku, ale výsledek rozhodně stojí za to. Tyčinky si můžete udělat ze všeho, co máte rádi a jediné, co k tomu potřebujete je pár surovin, trouba a chvilka času.
Já vám dnes ukážu recept na svoje tyčinky, které jsem nosila každý den do školy na svačinu. Moc mi chutnaly, zasytily mě a během 5 dní jsem je všechny sama snědla. Navíc je v nich obsaženo i ovoce, takže perfektní snack, když třeba nestíháte :)


Na dně, jako bez života...

23. ledna 2015 v 17:24 | Elinda |  Něco z mého života
Pěkný pátek vám všem!
Tedy alespoň by takový měl být. Pěkný, spokojený, veselý. A u každého normálního člověka takový i je. Jenže já už takový pátek nezažila docela dlouho (víjimkou byl ten před Vánoci).
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tenhle článek psát. Možná ste si doteď mysleli, že jsem úplně normální puberťačka s občasnými výkvy nálad a že žiju docela průměrným a spokojeným životem. A přesně tak jsem se já snažila na vás působit. I když to tak není. Chvíli možná bylo, ale v září se to začalo všechno komplikovat.
Začala jsem být smutnější, uzavřenější, nechtěla jsem se moc stýkat s lidmi. Chtěla jsem jen být doma a žít si svůj zdravý život.
Vždycky jsem byla trochu psychicky slabší, všechno moc prožívala a občas měla takovou tu dívčí depku. Ale v poslední době je to mnohem horší, než bych si kdy dokázala představit.
A já pořád přemýšlím, čím to je, že jsem se najednou změnila v takového blázna. Vždyť přece jím zdravě a cvičím. Ještě před rokem bych nevěřila, že budu někdy mít takovou postavu jakou mám teď a dala bych za níc bůhví co. Tak proč z toho nemám radost? Proč se cítím čím dál tím víc pod psa a tak nějak ztrácím do všeho chuť?
Je jisté, že havní podíl na tom má škola. Ne, že by byla nějak extra náročná. To spíš naopak, někdy mi vážně leze na nervy, jak je tam některé učivo primitivní a jací tam chodí blbci.
Každopáně tam teď poslední dobou nemůžu vůbec vydržet. Když tam jsem, je mi vyloženě zle. Cítím, jak mě něco tam uvnitř svírá a kolikrát mám pocit, že se tam rozbrečím. Nenávidím to tam. Nevádivím to hnusný prostředí. Udělá se mi špatně, jenom vidím ten barák. KDyž vejdu dovnitř začnu se třást a nic si nepřeju víc, než se otoči a utéct odtamtud. Potom projdu těma příšernýma chodbama a vejdu do třídy, kde se to všechno řehtá a výborně baví. Nemůžu už ten stupidní smích poslouchat. Nemůžu dělat, že ty jejich vtípky chápu a smát se jim taky, protože to prostě nejde. Ale já se vážně snažila. Snažila jsem se tam zapadnout, snažila jsem se zajímat o stejné věci jako oni, snažila jsem se s nimi najít téma hovoru. Ale nejde to. Chovají se jako totální idioti. Nemám nic proti tomu, když někdo dělá kraviny a často se směje, ale tohle už je i na mě moc. Když to všechno slyším, praská mi hlava. Praská mi z toho hlava a přeju si zmizet. Někdy se musím opravdu hodně přemáhat, abych zadržela slzy. Nerozumím si ai s jedním člověkem ve třídě. Není tam nikdo, s kým byc si mohla popovídat. S nikým z nich nedokážu mluvit ani 2 minuty, protože zkrátka není o čem. A já s nima už ani mluvit nechci. Připadá mi, že s nimi nemůžu mluvit o normálních věcech. A věřte mi, zkoušela jsem to. Tak moc bych si přála, aby tam byla alespoň jedna holčina, se kteoru bych si trošinku rozuměla. Se kterou bych si mohla o něčem povídat. Nedělám si naděje, že by třeba cvičila a žila zdravě jako já, ale abych jí o tom aspoň mohla říct. Nikdo ve třídě neví, že vyznávám zdravý životní styl, nedej bůh, že mám blog. Myslela jsem (a měla to v plánu) přijít do nové třídy rovnou s tím, že se to všichni okamžitě dozví, ale když jsem to tam viděla...nedokázala jsem to. A teď je to to poslední co bych chtěla, aby věděli.
Ale možná za to nemůžou oni, ale já. Třeba jsem prostě divná já, protože bych chtěla mluvit s někým aspoň malinko inteligentním o něčem aspoň malinko podstatným, smysluplným a zajímavým. Jenže to není jen část třídy, co se chová jako hovado, jsou takoví všichni. A to znamená, že to nejspíš bylo normální i na jejich školách, se takhle chovat. A to znamená co? Že ta vadná jsem tady já. Jsem asi úplně mimo dnešní mládež. Bodejť by ne, hraju na 2 hudební nástroje, mám ve škole skoro samé jedničky, protože prostě chci být v něčem dobrá, nepiju, nekouřím, netlemím se každé blbosti a nejevím zájem o každého kluka, kterého na ulici potkám. Nepatřím tam a vím to. A vědí to i oni. Den ode dne mi víc lezou na nervy a jenom při představě, že tam budu muset strávit ještě 3,5 roku se mi točí hlava.
Ale nejde jen o děti. Někteřé učitelé mi taky připadají, že je jim úplně jedno, jestli se v té škole něco naučíme.
Co dál bych té škole vytkla?
Nebyla jsem tam ani měsíc a už se to začalo mezi sebou šikanovat.
Na to, že je to gastronomická škola tam vaří hůř než na základce.
Když jsem tam loni byla na dni otevřených dveří, tvrdili mi, že je to úžasná prestižní škola s nejlepšími studenty a pak tam přijdu a tam jsou takový líný sprostý zmetci bez špetky úcty, kteří se absolutně neumějí chovat.
Upřímně to tam nemám ráda.
Ta škola mi dokázala dokonale zprotivit všechno, co jsem měla ráda. Vybrala jsem si ten obor, protože mě to bavilo, ale teď...už o to ztrácím zájem. Pokaždé, když mám vařit, si vzpomenu na spolužáky, učitelé a ty ponurý místnosti a veškerá radost, jakou jsem dřív mívala, je pryč. A zůstane jen smutek a slzy v očích.
Momentálně je mi asi úplně nejhůř za půl roku. Ve středu jsem měla mega krizi, kdy jsem brečela skoro celé odpoledne i ve škole na záchodě. A aby toho nebylo málo, přejedla jsem se čokolády. Při cestě z hudebky jsem se rovnou stavila v Coopu pro Milku Oreo a než jsem došla domů, celou jsem ji snědla. A tam jsem směle pokračovala. A u toho řvala jako malá holka.
Kvůli mým "stavům" si pro mě jednou máma přijela i do školy. Už když jsem ráno vstávala, cítila jsem se, jako kdybych šla na popravu. A ten pocit, co jsem měla, když jsem tam byla...to nikdy nezapomenu. Myslela jsem, že se udusím. Doopravdy jsem tam nemohla dýchat. V hlavě mi šíleně bilo a celá jsem se rozklepala. Učitelka si toho všimla a zavolala mamince. Byla jsem prý úplně bledá a vypadala jsem příšerně. Všichni si mysleli, že je mi prostě jen blbě. To jsem jim nevyvracela, protože mi blbě bylo. Ale psychicky. Když si mě pak mamka odvážela domů, cítila jsem najednou takovou úlevu. Úlevu, že tam teď pár dní nebudu muset.
Něco podobného se stalo před 14-ti dny, kdy jsm do té školy ani neodešla, protože hned ráno jsem dostala záchvat pláče.
Od středy až do dneška jsem brečela tolik, jako ještě nikdy v životě a jediné, co vím je, ž už tam nikdy, nikdy nechci jít. Zblázním se tam. Už to opravdu nezvládám. A nemůžu to nikodmu říct. Nemůžu. Všichni se mě pořád ptají, jak to jde ve škole a já ji s křivým úsměvem říkám, že dobrý. Nemůžu najednou přijít a říct, jak to doopravdy je.
Chtěla jsem jí včera za maminkou a všechno jí to říct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co mám říct. A hlavně je mi jasný, že by se to tím stejně nevyřešilo. Mamka by si myslela, že je to jen chvilkové a jen by mě ukonejšila, že se to zase spraví. Ale já vím, že se to nespraví. A že s tím nejde nic udělat. protože jediné řešení by bylo z té školy odejít. Jenže já nemám kam jít. Navíc by mě asi nikam nevzali, protože mi na téhle škole vypadlo dost předmětů, které jsem zatím stihla perfektně zapomenout.
Jsem naivní, když si myslím, že by to jinde bylo lepší? Chtěla bych jít někam, kde by mě nikdo neznal a na nic se mě neptal.
Tedy, kdyby bylo po mém, už nikdy bych nevylezla z domu. Nejradši bych si žila svůj život a s okolním světem vůbec nepřicházela do kontaktu.
Už vážně nemám sílu. A jelikož jsem ve středu necvičila a jedla jako prase, včera jsem to za trest pořádně přehnala. Bylo mi úplně jedno, že jsem vyčerpaná a skoro nemůžu dýchat, chtěla jsem se vyřídit. Chtěla jsem se zniči a odpadnout únavou, abych nemusela přemýšlet nad svým životem. A dneska je mi špatně. Bolí mě hlava, škrábe mě v krku, klepu se zimou jako ratlík a celkově je mi na umření. A i přesto mám chuť si dát něco nezdravého. Dala bych si pizzu a hranolky, zmrzlinu a čokoládu. Cokoliv. Ale vím, že tím by se nic nevyřešilo. Akorát by přišly výčitky svědomí a pak bych na tom byla ještě hůř.
Ale já už opravdu nemůžu. Prostě to nezvládám. Nedokážu takhle žít. Jen si to představím a okamžitě se rozbrečím. Ještě nikdy jsem na tom nebyla takhle hrozně.
Nevím, co mám dělat a mrzí mě, že vám sem o tom musím psát. Ale cítím, že nedokážu psát články jako by nic. Doteď jsem to jakžtakž zvládala, ale teď už to vážně nejde.
Přemýšlím, jestli si jen neumím vážit života a jenom se lituju, protože když se zamyslím, já vlastně nemám nejmenší důvod být nešťastná, a nebo jestli vážně mám nějakou psychickou poruchu. Protože lidi, upřímně, tohle není normální.
Ani to cvičení už mi nepřináší žádnou radost. Cvičím už spíš jen proto, že hezká postava je to jediné, co mi ještě zbylo. A taky proto, abych zapomněla. Aspoň na chvilku myslím totiž na tu bolest a námahu a ne na to, co se mi děje.
Už nevím, co dál napsat. Tenhle článek promýšlím už od pondělka a asi jsem ani nevypsala všechno, co jsem chtěla.
Ve zkratce: nenávidím svojí školu, svůj obor, svoje spolužáky, učitelé, sebe a v podstatě celý svůj život.
Tak. A teď mi někdo poraďte, co mám dělat, protože takhle já už dál žít nedokážu.

Omlouvám se vám za to, že to sem píšu. Vyhýbala jsem se tomu tak dlouho, jak to jen šlo, ale asi potřebuju, aby to někdo věděl. V žádném případě to ale po sbě nečtu. To bych to musela celé vymazat a nakonec bych to ani nevydala.
Je to hodně dlouhý článek. Neuvěřitelné, jak se člověk dokáže rozepsat o svých pocitech. Rozbolely mě z toho ruce. Bolí mě totiž úplně všechno a uvažuju, jestli si to jenom namlouvám, protože psychicky, přiznejme si to, jsem totálně v prdeli, a nebo jsem vážně nemocná.
Vůbec nevím, co bude dál. Nechci na to myslet, ale myslím na to pořád. A bojím se. Mam strach. Mám tak strašný strach, že asi brzo sesypu.
Fakt nevím, co mám dělat. Nevím, doopravdy nevím...Přála bych si lehnout si do postele, zavřít oči a na všechno zapomenout...

To byla depresivní zpověď toho, kdo k těm depresím nemá žádný důvod.

Mugcake 3x jinak

20. ledna 2015 v 20:14 | Elinda |  Kaše a mugcaky
Nestíhám, nestačím, nestihnu to, nesvačím...Dobře dobře, to přeháním, poslední bod stihnu vždycky :D Ale s napsáním článku na blog už je to horší. Nějak na to nemám čas a když už ho mám, tak se mi do toho nechce a nakonec to dopadá tak, že zase vydám jen nějaký recept. Přesně jako dneska, kdy bych sice měla čas, ale jsem zoufale líná a zrovna mě nenapadá žádné téma, o čem psát. Ale ve škole mám nápadů dost, jenže tam to bohužel nikdo neocení, zvlášť učitelé :D
Ale dnešní recept by možná mohl být troku zajímavější, protože:
1) mugcaky všichni milují
2)mugcaky jsou rychlé a snadné
3) na mugcaky má člověk doma většinou všechny suroviny :D
Málem bych zapomněla na to, že mugcaky skvěle chutnají! Samozřejmě, když se povedou, což je ne vždy (mluvím z vlastní zkušenosti :D). Ale čirou náhodou se mi nahromadily hnedle tři recepty na tyhle lahodné mikrovlnkové dortíčky, které dopadly docela dobře. A jelikož mi přijde zbytečné je vydávat po jednom, šoupnu je pěkně do jenoho článku, aby byly hezky pohromadě. Tím pádem můžete receptíky porovnat a sami si vybrat ten, který se vám nejvíc zamlouvá :)

Křehý kokosový mugcake



Inspirace z kuchtěníčka 24

18. ledna 2015 v 19:43 | Elinda |  Inspirace z kuchtěníčka
Ahojky!
Má noční můra se splnila a už je zase neděle. A mám hlavu plnou vědomostí, co jsem se do ní pečlivě snažila dneska nacpat. Teď jenom doufám, že tam do zítřka zůstanou, protože se tam musí vejít ještě další. Jestli mi z toho všeho nehrábne, tak budu slavit. A jestli učitelka na tu písemku zapomene, tak jí asi uškrtím, protože já nesedím u sešitu 3 hodiny jen tak pro nic za nic :D Jsem tak ráda, že už mám dneska splněno a druhou část se budu učit až zítra. Kratší část, díky bohu (taky to tak děláte, že se toho nejdřív naučíte víc, abyste to další den měli jednodušší?).
Dneska už nebudu nic dělat. Jenom se stresovat ze zítřka, připravovat si snídani a svačinu, čučet na televizi, obcházet blogy a slintat u fotek z Intagrmaů. Taky se budu připravovat na psychickou zátěž a na probdělou noc. Už se to stalo tradicí, že v neděli nikdy nespím :D To ty nervíky, jestli jsem náhodou na něco nezapomněla.
Tenhle týden byl docela náročný. Nejen, co se týče školy, ale i cvičení. Především to pondělní a úterní. V úterý mě bolely ruce a břicho z pondělka a ve středu se k tomu ještě přidala bolest kompletně celé spodní části, protože tak brutální legday, co jsem si dala v úterý, jsem ještě nezažila :D Ale ono to bylo i tím, jak jsem předtím kvůli nemoci moc necvičila. Teď už jsem ale opět ve formě a odhodlaná si vyrýsovat postavičku. Bříško se mi zdá pořád hezčí a hezčí a i když si hamám jako král, tak je i plošší než dříve. Co víc si přát? Už jenom zesílit ty moje párátka, co mám místo rukou a udělat něco se stehny. T
Noo nic. Už toho povídání raději nechám a jdeme na tu Inspiraci. Tento týden jsem jedla (myslím) docela zdravě a mám ze sebe radost. Aspoň nějaké potěšení takhle na konci víkendu :)


Špagety s kuřecími kousky v zeleninové omáčce

16. ledna 2015 v 17:48 | Elinda |  Hlavní jídla
Ahoj!
Tenhle týden byl docela náročný, nemyslíte? Pro mě určitě. Ve škole se samozřejmě psalo spoustu písemek + se k tomu přidal ještě můj návrat ke cvičení a clean stravě. Musím se pochválit, dneska je to 8. den co jím naprosto zdravě, bez nějakého velkého hříchu (teď nebudeme počítat obědy ve školní jídelně :D). Od minulého pátku mám za stravu samé jedničky :D A mám z toho vážně obrovskou radost. I když dneska už jsem měla nutkání si alespoň teď kousek čokošky dát, protože nervíky jsou ke konci týdne tak trochu v kýblu, že.
Takže jsem se denně šprtala a poctivě cvičila a čas na blog mi už prostě nezbyl. Dnes už nějak nemám náladu na nějaké dlouhé vypisování, ale snad bych pro vás někdy mohla sesmolit nějaký jiný článek než je Inspirace z kuch. a recepty :D Ty tu samozřejmě budou taky, ale neuškodil by i trochu zajímavější článek. Koneckonců, já mám nápady, ale jsem tuze líná :D To znamená, že i dneska tady mám pro vás jeden recept. Těch mám naštěstí ještě pořádnou zásobu (a pořád vznikají další), tudíž se nemusíte bát, že by se tu snad přestaly objevovat ;) Dneska je to taková zdravá omáčka s masíčkem a těstovinami, která sice vypadá, jako by jí už někdo pozřel, ale chutnala opravdu mnohem líp :D



Inspirace z kuchtěníčka 23

11. ledna 2015 v 19:39 | Elinda |  Inspirace z kuchtěníčka
Ahoj, ahoj, ahoj!
Jak se dneska máte? Já nemůžu říct, že bych snad měla nějakou radost z toho, že je už zase neděle. A dneska je to ještě horší, než před týdnem, protože hned po pondělku jsem onemocněla a zbytek týdne nebyla ve škole. To znamená, že si teď budu muset všechno dopisovat a hodně se učit. K tomu navíc se i zase hezky opřít do cvičení, protože jsem pochopitelně jako necmoná moc necvičila. I tak jsem ale něco zhubla, protože jsem jedla jen málo. Chutě jsem měla tak maximálně na čokoládu a sladké a to opravdu brutální. Pěkně jsem to natřela mikulášské nadílce :D No dobře, ne celé, ale už mi toho v punčošce moc nezbylo. Zkrátka jsem měla takový 3 denní čokoládový detox (pro sexy bříško :D) od úterka do čtvrtka, kdy se to pořád stupňovalo. V úterý to ještě šlo, ve středu už to bylo horší a ve čtvrtek jsem ztláskala, co jsem našla :D Ale od pátku už si jedu zase zdravě a zítra konečně začnu opět naplno cvičit. Už jsem si sepsala videa, co si zítra podám a celá se na to třesu. Ale vsadím se, že zítra přijedu ze školy úplně vyplivnutá (protože jako každou neděli v noci usnu až k ránu) a touha po cvičení mě celkem rychle přejde. A stejně cvičit budu. Čas utíká a buchty se samy neupečou. Někdo na ně musí zadělat a vyrovnat je do pekáče :D A upéct pokud možno co nejvíc dotvrda :D Tak mi držte palce, ať se zítra ve škole nezlbázním a ať proboha nemám moc učení. A ať se mi chce cvičit, prosím :D
Teď už si ale užijte dnešní dílek, který je i přes mojí nemoc plný docela pěkných fotek jídla. Čokolády jsem vám zapomněla v tom spěchu vyfotit a tu horu obalů sem dávat radši nebudu :D


Lahodné fazolové brownies

7. ledna 2015 v 20:32 | Elinda |  Koláče, buchty, muffiny, řezy, dortíky
Abych netrhala partu a zapadla mezi ostatní, tak i já mám recept na svoje vlastní (a nejlepší :D) fazolové brownies. A pozor, čistě z fazolí. Bez mouky. Jak já miluju pečení bez mouky. Napřed jsem měla v plánu, že si najdu nějaký recept na netu, ale všude byla ta zlobivá mouka. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem si ten recept vymyslela. A kupodivu mi to vyšlo a vzešlo z toho dokonalé a výborné brownies. Kdybych to nevěděla, tak bych opravdu nepoznala, že je z fazolí. To by bylo to poslední, co by mě napadlo. Bylo krásně měkké a vláčné, sladké tak akorát. Jako úžasný čokoládový dortík. Ááá, už mám na něj chuť. Škoda, že se nikdy nedokopu k tomu, abych si něco, co se mi povedlo, upekla podruhé :D
Už dost chvály na tohle perfektní brownies, které vám vřele doporučuju vyzkoušet, a tady je ten receptík :)